• Miminka
• Stavbu rodinného
• děti
• General Rodičovství
• Novorozenci
• Teenageři
• Batolata
• těhotenství

Kvůli pandemii jsem dala výpověď v práci a jako pracující máma se cítím jako neúspěšná

Jako pracující mámě zasáhla pandemie COVID-19 můj život jako jaderná bomba. Přes noc jsem se z ambiciózního spisovatele a marketingového profesionála se dvěma dětmi ve škole stal přepracovaným, chaotickým nepořádkem a špatnou omluvou pro učitele virtuálního učení. Celé měsíce jsem se snažila, aby to všechno fungovalo, ale nakonec jsem se cítila nucena udělat těžkou volbu, která se stala postrachem i realitou pro mnoho dalších pracujících žen:dala jsem výpověď, abych svou rodinu překonala pandemií.

Jako mnoho rodičů mám své děti doma, když jsem pracoval od poloviny března. Můj manžel má zásadní práci, takže byl každý den v kanceláři, místo aby pracoval na dálku s naším školákem a žákem z druhé třídy, kteří po něm lezli jako já. Na začátku pandemie jsem pracoval na plný úvazek v marketingové roli a také jsem jako vedlejší shon udržoval několik nezávislých spisovatelských prací. Obě naše děti měly také virtuální výukové úkoly, které musely splnit, dokud v květnu nezačaly „letní prázdniny“, takže jsem s tím také žongloval.

Nežijeme v epizodě „Leave It To Beaver“, takže můj manžel rozpoznal neodmyslitelnou nespravedlnost toho, že každý den odcházím do práce a mě nechávám doma, abych všechno ostatní zvládla. Začal chodit pozdě, odcházel brzy a bral si tolik dní dovolené, kolik jen mohl. Nakonec jsme vymysleli vlastní verzi rozděleného rozvrhu. Dva dny v týdnu zůstával přes den doma s dětmi a přes noc chodil do kanceláře, což mi poskytlo více času, abych se mohl soustředit na svou práci.

Ve dnech, kdy nebyl doma, jsem pracovala liché hodiny a snažila se obsadit role superstar zaměstnance a mámy č. 1. Přihlásila bych se do práce v 5 hodin ráno a pracovala jsem tříhodinový blok, udělala jsem si dopolední pauzu, abych doprovázela děti na virtuální učení a hodiny se zoomem, pracovala bych další kus odpoledne, zatímco moje děti zůstaly přilepené k Netflixu, zastavit se na večeři a pak celou noc pracovat na svých úkolech na volné noze, zatímco se můj manžel staral o koupel a před spaním.

Přežili jsme tak více než tři měsíce, ale jak jsme se dostali do letních prázdnin, tím více to bylo neudržitelné. Čas virtuálního učení mých dětí byl nahrazen virtuálními letními tábory, které bylo ještě obtížnější koordinovat. Můj manželův pracovní program byl příliš nabitý, než aby si mohl brát denní hodiny volna, a já jsem byla na pokraji vyhoření. Vypadalo to, jako bych byl na hodinách od východu slunce do půlnoci každý den a cítil jsem se provinile za všechny způsoby, jak jsem tam nemohl být pro své děti.

Můj nejmladší má opožděnou řeč a má problémy se čtením. Pandemie znamená, že nedostal obvyklou pomoc od svého učitele řeči ve škole a já jsem byl příliš zaneprázdněn vším ostatním, než abych s ním mohl pracovat podle pravidelného rozvrhu. Moje nejstarší byla zoufale osamělá bez svých školních přátel a učitelů. Ve všední dny seděla vedle mě u mého stolu a ptala se donekonečna na to, co dělám a kdy budu hotov, abychom spolu mohli trávit čas. "Ty jsi vždycky zaneprázdněný," řekla mi jednoho dne. "Nikdy nemáš čas být s námi."

Je to něco, o čem jsem si jistý, že každý rodič s pandemií slyšel tisíckrát, ale bodlo to, protože jsem věděl, že to nepřehání. Byla to pravda. Už jsem se začal zlobit na hodiny, které jsem trávil podřadnými úkoly v práci, a kladl jsem si vážné otázky, zda výhody mé práce za to naší rodině skutečně stojí. Moje marketingová práce byla pozice na zakázku, a přestože jsem vydělával dobré peníze ze všech svých zaměstnání dohromady, byl jsem za práci, kterou jsem tam dělal, nedostatečně placen. Společnost také neplánovala přijmout mě jako nesmluvního zaměstnance, takže neexistovala žádná reálná možnost postupu nebo budoucího růstu.

Pracoval jsem v každou denní i noční dobu, abych zajistil, že splním své povinnosti v práci, přestože mám doma dvě malé děti a před mými dveřmi zuří pandemie, ale připadalo mi to jako roztočení mých kol. Kdyby byla jiná doba, hledal bych novou roli. Ale vzhledem k pandemii, mému celkovému vyčerpání a všem neznámým informacím o péči o děti a nadcházejícím školním roce jsem začala sbírat čísla, abych zjistila, jestli dokážu vydělat dost peněz, abych přežila jen na volné noze.

Připadalo mi absurdní o tom vůbec přemýšlet. Míra nezaměstnanosti je 13,3 % a já jsem uvažoval o odchodu ze zaměstnání? Co když mé úkoly na volné noze vyschnou? Co když pandemie potrvá rok? Co kdyby bylo ohromující, ale stejně tak jsem cítila vyhoření. Na začátku června jsem se rozhodl pro skok. Dal jsem svému šéfovi vědět, že musím udělat změnu, a souhlasil jsem s tím, že budu pracovat na částečný úvazek, dokud nenajdou náhradu. Vytvořil jsem si nový rozvrh, který mi umožňoval pracovat ráno, ale zbytek dne stále trávit se svými dětmi.

Přesně tak, moje kariéra byla na pauze.

Vím, že jsem mohl učinit tuto volbu pouze díky obrovskému množství privilegií. Mám luxus více pracovních možností, flexibilní rozvrh a partnera, který má relativně dobrou jistotu zaměstnání a stabilní příjem. I když všechny tyto věci fungují v můj prospěch, stále cítím vinu a hanbu za svá rozhodnutí.

Určitě nejsem jediná máma v této pozici. V dubnu letošního roku průzkum zjistil, že 14 % matek zvažovalo během pandemie opustit svou práci kvůli nárokům domova a rodinného života. Přesto je tu část mě, která má pocit, že jsem nějak selhala, nebo jako bych byla chodícím stereotypem antifeministických ideálů. Jsem pracující máma v roce 2020. Měla bych „mít všechno“. Mám rozbít skleněný strop, být dokonalou všudypřítomnou matkou a nikdy nikomu nedovolím, aby mě viděl potkat se. Místo toho se odhlašuji.

Po pravdě řečeno, svět ženám neusnadňuje zůstat v práci. Ti z nás v heterosexuálních vztazích často zjišťují, že naše práce má pro naše rodiny doslova menší cenu než práce našich partnerů. Zpráva amerického úřadu pro sčítání lidu z roku 2017 zjistila, že celoročně pracující ženy na plný úvazek vydělávají asi 80 % toho, co jejich mužské protějšky v daném roce. Ženy také zastávají méně vedoucích pozic než muži a muži obvykle povyšují jiné muže, takže ženy mají méně příležitostí posunout se na firemním žebříčku nahoru.

Ženská práce je také chronicky podceňována a v době krize je naše zaměstnání často považováno za postradatelné. V dubnu 2020 ženy tvořily 49 % celkové pracovní síly, ale tvořily 55 % ztrát pracovních míst. Ženy také neúměrně pracují v oblastech, jako je maloobchod, pečovatelství a pohostinství, které byly zdecimovány pandemií. Nedávná studie Národního úřadu pro ekonomický výzkum zjistila, že pouze 22 % žen má práci, kterou lze vykonávat z domova, oproti asi 28 % mužů.

Vzhledem k tomu, že mnoho žen – včetně mě – pracuje v nestabilních odvětvích s omezenými příležitostmi k postupu, a je méně pravděpodobné, že se vyrovnáme budoucímu výdělečnému potenciálu našeho partnera, jsou naše možnosti v dobách krize omezené. Měl jsem si vybrat svou nestabilní, nevýraznou práci před svými dětmi? Měl jsem pokračovat v běhu na pět hodin spánku a nedostatečně placený, abych mohl mít lepší pracovní historii k nějakému neznámému budoucímu datu, až to celé skončí a já si budu moci najít lepší práci?

Část mě říká ano. Vím, že přestávky v kariéře jen poškozují můj celoživotní výdělečný potenciál a ještě více mi ztěžují vyniknout na pracovišti. Vím, že sexističtí lidé už věří, že pracující matky jsou méně oddané své práci kvůli rodinným povinnostem, a když se takto rozhodují, možná jim dávám za pravdu.

Zároveň vím, že první ráno, kdy jsem se probudil a nemusel jsem dalších 12 až 14 hodin strávit prací, bylo nejlepší ráno, které jsem za celý rok zažil. Vím, že můj život je poprvé od března zvládnutelný, moje děti jsou šťastnější a cítím se méně depresivní a beznadějný ohledně budoucnosti.

Možná jsem si vybrala správně, nebo jsem možná chodící dítě z plakátu, které to jako pracující máma královsky podělalo. Nakonec to může být trochu od obojího. V současné době je málo dobrých odpovědí a já jsem si vybral tu nejlepší možnost, jak své rodině pomoci přežít mimořádnou situaci. Odchod z práce je mou vlastní formou krizového řízení a právě teď na tom záleží, i když to není dovednost, kterou mohu přidat do svého životopisu.