• Miminka
• Stavbu rodinného
• děti
• General Rodičovství
• Novorozenci
• Teenageři
• Batolata
• těhotenství

Po 400 dní byli jedinými spolužáky mých dětí jeden druhého

Když byla moje dvojčata nemluvňata, všechno mi připadalo těžké – ne jako double úsilí, ale nějaký exponenciální multiplikátor. Nemohli jsme si představit, že v době, kdy dosáhnou věku 5 let, a my se všichni najednou ocitneme uprostřed globální pandemie, tito blízcí sourozenci zmírní zátěž nejen jeden na druhého, ale i na celou rodinu.

Když byla naše školní čtvrť v březnu 2020 uzavřena, moje dcera a syn byli jen školkaři, kteří měli zatím jen měsíce na to, aby si našli cestu do velké nové školy napříč městem. Přišli domů se dvěma týdny učebního plánu v batozích – ale myslím, že jsme všichni věděli, že budou venku déle. Možná měsíc , mysleli jsme. (Upozornění na spoiler:Náš odhad jsme úplně nedodrželi.)

Nakonec se školka obnovila v podobě hodiny denně na Zoom, přičemž učitelé a studenti stejně plácali. Moje děti ještě nezvládly čtení ani psaní, ale teď by měly ovládat technologii a související etiketu? Nebylo to ideální – a nebylo to ani zdaleka elegantní – ale možná tento zvláštní způsob, jak zakončit školní rok, získal body za novinku, alespoň.

Zanedlouho byla škola na léto. Jasně, nemohli jsme jet na dovolenou nebo do zábavního parku – nebo vlastně kamkoli – ale moje děti zůstaly nadšené, protože se měly navzájem jako vestavěné bestie pod bezpečím naší střechy. Dělali koláče s bahnem na dvorku, cákali se v bazénu pro děti a obecně se navzájem bavili osvěžujícím analogovým způsobem.

Když první třída začínala na dálku, rozhodli jsme se – což je mezi rodiči vícerčat poněkud kontroverzní – mít naše děti ve stejné třídě. To byla věc praktičnosti. Máme dům se dvěma ložnicemi a je těžké najít oddělené kouty pro práci na dvou osnovách, aniž bychom museli bojovat se zvukovou zpětnou vazbou.

Navíc jsme byli jako pracující rodiče zdrceni. Můj manžel denně pracoval na záchraně svého těžce postiženého podnikání a živobytí zaměstnanců, kteří na něm záviseli. Jako spisovatel jsem se snažil získat pár nepřerušených okamžiků k řetězení vět, než jsem byl požádán, abych vyřešil technický problém nebo udělal svačinu. Ponechání dětí ve stejné třídě zjednodušilo celý proces v době, kdy se hra jmenovala „jen si vystačím“.

S pomocí vynikajících učitelů moje děti navzdory tomu všemu akademicky prosperovaly. Pochodovali směrem k mistrovství ve čtení a psaní. Vynikali v matematice. A oni určitě vymyslel technologii.

Ale stejně nikdy neviděli jiné děti. Po celý rok v první třídě jen zřídka vycházeli z domu, protože COVID zuřil a naše město se v jednu chvíli stalo světovým epicentrem této nemoci. Připadalo mi, jako by za těmito zdmi panovalo nekontrolovatelné peklo. A jejich svět – alespoň geograficky vzato – se stal velmi malým.

Den se skládal za dnem a nějak uběhlo 400 dní. Věděl jsem, že děti cítily tíhu světových událostí (například se střídaly s narušeným spánkem), ale nezhroutily se pandemickou nejistotou. Vymýšleli hry, vymýšleli vtipy, pořád se usmívali a smáli.

Když vezmeme v úvahu všechny věci, byli v pořádku – a vím, že je to jen proto, že měli jeden druhého. Nejen partnerky z dělohy a vestavěné besties na celý život, ale partneři v pandemii očima pětiletých a poté šestiletých dětí.

Přesuňte se na srpen 2021 a moje nově vymyšlené 7leté děti se připravují na návrat do školy – zpět osobně uprostřed běžného provozu kampusu (a samozřejmě bezpečnostních protokolů) poprvé za 17 měsíců.

Každý bude mít svého učitele. Jejich škola bude plná plných tříd, plných potenciálních přátel… nemluvě o potenciálních frenemech, tyranech a klikách. Školní dvůr je opět jejich, aby se občas pohybovali společně, jistě – ale také odděleně jako jednotlivci. Bude to živná půda pro dětské triumfy a nástrahy. Mikrokosmos života.

Po tolika pospolitosti v tomto stále menším domě je vypouštím, aby našli své vlastní cesty. Ne jako dvojčata, ale jako jednotlivci, dospívající a odlišující se každým dnem víc a víc.

Jsem nervózní, jasně. A jsem emotivní. (Ano, máma bude první den školy plakat – zaručeně.) Ale také mě brní vzrušením ze všeho, co je na své cestě potká, protože teď mají konečně příležitost plně prozkoumat, co to znamená být sami sebou. zamíří zpět do školy v nejhistoričtějším roce.